Utrpení je ve společnosti TABU!

Svět se vyhýbá negativitě. V jakékoliv formě. Vztek? Tabu. Slzy? Tabu. Deprese? Dvakrát tabu!

Jdou po ulici dvě dívky a čemusi se řehtají jako blázni a vy máte díky nim pocit, že je svět v pořádku, že je zalitý sluncem a že v něm duha vždycky vede k pokladu. Ale co když to tak není? Co když vám zrovna není fajn? Co když zrovna nevěříte svým bláhovým snům, za nimiž jste plachtili v krabičce od mýdla? Máte pocit, že je s vámi něco špatně. Že jste rozbití. A že vás takhle okolí nesmí vidět za žádnou cenu!

 Jsem Jidášovo dítě. Ukřižovali mne a teď mi ani nedovolí křičet!

Když se vás někdo zeptá, jak se máte – automaticky očekává kladnou odpověď, a tak, i když vám je zrovna na umření – nasazujete na tvář úsměv a odpovídáte: „Jo, mám se fajně!“
No jistěže se máte fajně, protože kdo by chtěl vidět unudlanou ubrečenou holku, která se nimrá ve vlastních problémech? A navíc se nikdo nesmí dozvědět, že jsem ve skutečnosti slabá! To by přece vedlo ke zničení mne i mého ega!
Toto jsou názory, které jsme většinově přejali – a už vlastně ani nevíme odkud a od koho.

Problém potom je, když s tím neumíme bojovat – a taky když si myslíme, že s tím musíme bojovat.

Můj oblíbený Terry Pratchett jednou napsal:
„Věci se prostě dějí… Čert je vem!“

Naše přesvědčení o tom, že je nejlepší nikomu neukazovat to drama, které se odehrává v našem nitru, vede k tomu, že často nevíme jak zareagovat. Nevíme jak zareagovat na někoho, kdo vystoupil ze svojí komfortní zóny, protože si s vámi chtěl o svých problémech popovídat. Jen tak. Sám od sebe. Otevřel vám své nitro – ať už je jeho důvod jakýkoliv – a vy teď nevíte, co s tím!

Syndrom zajíce ve světle reflektorů

Zajíc ve světle reflektorů

Nějakým způsobem v nás jeho příběh rezonuje a to nás vyvádí z míry. Je nám nepříjemný ten pocit, že to smutné a studené, co zažívá někdo jiný, jsme už někdy taky zažili. Je to taková malá připomínka toho, že se tyhle pocity nevyhýbají nikomu z nás. A že k nám samým určitě přijdou znovu. Zároveň je pro nás tahle situace naprosto nečekaná, a i když už jsme ji zažili několikrát předtím, tak je pro nás zas a znovu nová, neohmataná. V daný moment chceme pomoct, chceme rozveselit, chceme předat kousek toho hřejivého, co v nás je – A NAJEDNOU NEVÍME JAK! Vyjádřit souznění a pochopení pro smutek toho druhého, to je pro nás úplně nová záležitost.

Podle mně bychom se za svůj smutek neměli stydět – a platí to i o strachu, vzteku a jiných „nechtěných“ emocích. Pokud to ze sebe chceme dostat, tak to v sobě nemusíme dusit. Ani na veřejnosti ne. Neměli bychom se stydět stejně tak, jako se nestydíme za smích. Za řehot.
Za radost z malého štěněte v tašce staré dámy.
Za spokojenost z dobře odvedené práce.
Za smutek z odchodu někoho blízkého.
Za vztek z křivdy.
Za strach z komunikace s neznámými lidmi.

Za cokoliv.

Jaký je váš názor? NAPIŠTE MI jej do komentářů a PŘEČTĚTE SI článek o našem soukromém pekle a jak je využít ve svůj prospěch! (připravuje se! ;))

 

Click Here to Leave a Comment Below

Leave a Reply: