Sebeláska: Slunce vstávalo rudě

Vkládám ti do rukou zodpovědnost, o kterou ses mě neprosil… Vkládám ti do rukou okovy a s nimi naději. Naději, že mne z nich vyprostíš skrze mé snění.
A vůbec mi nesejde na tom, pokud zůstane u snů. Protože když mne nezachráníš ty, tak kdo vlastně?
Mám strach, darmoději s hadíma očima! Jsou totiž trochu kočičí…

Emoce nejde ustřihnout jako vlasy. Emoce nejde zastavit. Emoce jsou jako víno. Člověk se v nich snadno utopí, snadno jej pohltí jejich hloubka. Víno je temná propast a ve víně je pravda. A proto vím, jak chutná duha. Políbila jsem ji na rty, měla je vlhké a měkké. Teplé.
Sny.
Jsou vás plné.
Darmoději… nebyl jsi to ty, kdo mi té noci slíbal růž se rtů! Políbila jsem ji. A potom tebe. Políbila jsem duhu, aby mi darmoděj mohl vstoupit do života. A proč? Aby se do mne otiskl. Všichni se do mne vtiskávají, jako list do mokrého betonu, a já si jejich obrysy odnáším v duši jako klenoty. A taky, aby mne nevědomky zachránil. A to on udělal. Znovu a znovu.
Mé sny… jsou vás plné!
Mé ubohé sny…
Mé srdce!
Řekněte, co z něj zbude, až noc odejde? Co z něj zbude, až odejdeš ty? Opět se zmatu a ztratím sama do sebe? Zas budu bloudit v pustinách své horlivosti? Co tady zůstane pro mne, až mne opustí všechny bytosti tohoto světa? Snad jenom sny. Jsou vás plné. Co ještě zbývá?
Snad ještě možnost pokorně zapisovat svět. Zapisovat a pozorovat ráno, skloubené ve zvucích. Vidím je z okna, všechny ty stíny, jak se hýbou pupeny na stromech. Zapisovat a pozorovat den, jak se míhá po studeném skle.
Slunce vstávalo rudě.
Vstávalo rudě a házelo červené odlesky na osamělé kolejnice tramvají.
Jsem básník a bard jednadvacátého století a brzké ráno mi šeptá své polibky do vlasů…
A snídaně? Piji víno, protože voda je příliš těžká na žaludek.
Nikdo na světě vás nepřijde zachránit. Ani darmoděj ne. Ne ve skutečnosti.
Musíte se zachránit sami.

Mám strach. Bojím se koček. Nikdy nevím, co od nich mohu čekat. Slast? Lásku? Zákeřnost? Že had uhrane, to vím, co mne děsí je kočkovitost tvého pohledu. Máš hadí oči. A trochu kočičí… Utopím se v nich? A pomůže to?
Hluboko v sobě mám nenávist, které se nedokážu zbavit. Věřím, ne já doufám, že je v každém z nás. Že s ní dnes a denně bojujeme my všichni. Nejhorší, co existuje, je nenávist k sobě, nenávist o sobě, nenávist sebe sama. A zbavit se jí nelze…
Zmizí, když si ustřihnu vlasy?
Zmizí, když bosá vyjdu na Vítkov?
Zmizí v hroznech, zmizí ve slovech, zmizí v polibcích, darmoději? Zmizí ve tvých očích? Darmodějovy oči mne děsí… A nikdo mě nepřijde zachránit přede mnou samotnou – před mými myšlenkami a tužbami a zmateným srdcem. Ani darmoděj.
Mohu to udělat jenom já sama.

Ať žijí darmodějové!
Ať propadnou peklu!

Click Here to Leave a Comment Below

Leave a Reply: