Láska má mnoho odstínů…

Dnes ráno jsem se probudila a zjistila jsem, že jsem ŠŤASTNÁ. Že mi nic nechybí. A že jsem spokojená s každou chybou, kterou jsem v životě udělala. A že kdybych mohla vrátit čas, abych své chyby napravila, udělala bych je znovu. Se stejným potěšením. Znáte to taky?
Pocit, že všechno je v pořádku. JÁ JSEM V POŘÁDKU. Na tenhle stav vůbec nejsem zvyklá, což je zvláštní, a uvědomila jsem si, že mi připadá, že když se nemám čím trápit, jsem asi rozbitá! No jistě, vždyť čím bychom se zabavili, kdybychom pořád neřešili nějaké naše starosti? *ironie

Co jsem si přinesla z rozmlácenýho kostela svojí existence?

Nic a přesto spoustu klenotů. A také zjištění, že můj život se dostal do bodu, který je dokonalý, do bodu, na kterém toužím setrvat. (Ach, jen pár vteřin navíc!) Udělala jsem spoustu chyb. Zanechaly jizvy. A ač jsou tyto jizvy nezhojitelné, zůstávají součástí nás samých – a je jenom na nás jestli a kdy dospějeme do bodu, kde se za ně přestaneme stydět. Kde je začneme milovat. Máme jedinou jistotu – lidé, kterým na nás záleží, je budou milovat s námi. Vždycky.
Dlouhé rozhovory a písně. Pily jsme víno a jedly hrozny, věřily jsme, že nás nedostihne soumrak, a toulaly se městem. I dnes ráno jsme se toulaly. A lidé mi připadali neskutečně krásní. A květiny. Voněly.
Uvědomila jsem si, že si připadám jiná než ostatní, jiná než dřív, jiná ve svém přístupu ke vztahům. Došlo mi, že všechno, co dělám, dělám proto, že to já sama chci. Rána sebemrskačství jsou pryč. Už nepotřebuji zachránit a vím, že pokaždé, když podlehnu, podlehnu ráda. Už to není chyba. Moje chyba. Došlo mi, že bych to jinak ani nechtěla.
Nemluvte mi o morálce, protože tohle JE moje morálka.

„A čím jsem byl, tím jsem byl rád.“

Láska má mnoho odstínů

…mnoho chutí. Není vždy stejně silná a nikdy není totožná. Liší se lidmi, kterých se týká. A je zvláštní, že ani láska k jednomu člověku se neobejde bez proměn.
Člověk si něčím projde, něco prožije. S někým. Něco krásného, něco míň. A je přirozené, když nechává věci plynout přes sebe, jakoby byl kámen uprostřed řeky. Valí se přes něj proud různých emocí, kterým nepřikládá význam a váhu a jediné, co si chová na srdci, je polibek, skrytý v pravém koutku úst. Ano. I tohle je láska.
Nemusí to být vždycky románový cit, plný patosu, požadavků a očekávání od toho druhého. Je to únavné, neustále od někoho něco čekat. Snažit se vyhovět očekáváním cizím. Vysvětlovat, že nic nečekáte, člověku, který je s obavami přesvědčen o opaku. Tenhle koncept je něco, co v tomto bodě do svého života nechci. Ať už je to dobře nebo špatně. (Prozradím vám malé tajemství, které vám všechno hrozně zjednoduší: žádné dobře ani špatně není!) Ale třeba se objeví někdo, kdo můj názor změní, co já vím?
Nevím proč, ale připadá mi zarážející a smutné, že si většina lidí myslí, že definice lásky spočívá právě a pouze ve vztahu k její vážnosti, věčnosti a požadavkům.
Nic není věčné. My nejsme věční.
A láska je mnohem větší zábava, než si myslíme. Například:

můžeme milovat hned několik lidí zároveň. Každého jinak, ale každého stejně opravdově.

Co to znamená pro mne?

Záchvěv, který skomírá. Nebo taky ne. Láska je hudba a mateřská objetí. Láska jsou mračna. A jeho polibky, kterým propadám znovu a znovu. Nikdo nelíbá tak jako on.
Je to čisté, čisté právě proto, že neexistují vazby a požadavky.
Láska je náklonnost, láska je povídání u kafe, láska je úsměv. Láska je obdiv a přátelství. Jsou to dívčí bosé nohy a její hennou počmáraná tvář.
Láska je absint a den poté… Hlavně den poté… A dlouhé dopisy blízké přítelkyni. A básně. Láska jste vy a ulice a nekonečné toulání se vlastní duší.
Láska je přátelství a podivná hra na city, plná polopravd. Kostky? Na ty už nevěřím.
Láska je večer u táboráku a otevřené okno v koupelně. Láska je ohňostroj, jenž vybuchuje v ústech, a je to vášeň. Je to noc v brněnském baru u stolního fotbalu a hadí oči, které mne uhranuly. Hadí a trochu kočičí.
Láska je cit k muži i k ženě a k oběma zároveň. Nikdy stejná, nikdy stejně vážná, pokaždé opravdová. Někdy povrchní, jindy ne. Někdy se vzmáhá a hned zase mizí, někdy zůstává.

Neslibuji jí věrnost a ona mi neslibuje, že mi nezlomí srdce.

Ale rozervané srdce k ní patří – a je to svým způsobem krásné. Vím, zní to šíleně – ale co když nás to všechno, čím si procházíme, má posílit? Obohatit?

Co to znamená pro vás?

Nic.

Pouze to, že jestli jste se mnou na stejné vlnové délce nebo jestli se teprve hledáte, nemusíte si vůbec nic vyčítat. Měla jsem k tomu tendence. Ale nemusím. Protože všechno je správně. „A čím jsem byl, tím jsem byl rád.“ Buďte taky.

Jestli ve vás tento výlev něco zanechal, nebojte se mi NAPSAT do komentářů. Je to velmi kontroverzní myšlenka – milovat kohokoli, jakkoli a nezávazně – a já o ní s vámi budu ráda diskutovat!

Click Here to Leave a Comment Below

Leave a Reply: