Jak přicházejí sny. A inspirace.

Zívám. Zkouškové už je zažehnáno a na jeho adresu se trousí několik ohraných žertů s odkazem na Pána Prstenů. „You shall not pass!“. „Not today, Gandalf. Not today.“
S koncem zkouškového ovšem přichází také konec mého vlastního kreativního odkládání. Konečně mám čas sama na sebe! Konečně začnu zase TVOŘIT!

No jo, jenže je tady malinký, ale dost podstatný háček. Ono to NEJDE!

Autorská krize, aneb Mrakoplašem ve světě spisovatelů

Osoby tvořivé mne zajisté pochopí – to, co vám teď budu ukazovat, se týká psaní, ale jde to krásně vztáhnout na cokoliv kreativního, co vás v životě naplňuje (ať už je to malba, nebo navrhování webových stránek – nebo třeba dělání olejových skvrn na podlaze vaší autoopravny). Jistě je vám všem známý ten jeden jediný příšerný pocit, který se, jak v tu chvíli věříte, stal alfou a omegou vašeho bytí. Jste ztraceni. Navždycky?
Konečně se rozhodnete, odhodláte se, otevřete blok, zašeptáte pár motivačních formulí, natáhnete ruce – chcete začít kouzlit a… nic. Prázdno. Pusto.

Kde jsou ta slova, jež kanula jako med?
Kde jsou všechna ta slova, jimiž jste objímali božskou Músu a věnčili ji rozvitými souvětími, křehkými co kvítí vřesu?
Kde je ta symfonie, kterou odemyká zlatý klíč ve vašem srdci?
V PDACHU! (Ne, nejde o překlep. Cimrmanologové pochopí.)
Něco se změnilo… Něco je jinak…
Uvědomíte si, že jste se šeredně mýlili v sobě samých – nejste Slovo samo. Jste nic. A proč? Protože nemáte inspiraci. A spisovatel bez inspirace je jako růže bez vůně, jako opojení noci bez dne poté. Je jako Jidáš bez polibku a jako vyznání lásky bez odpovědi.
Spisovatel bez inspirace je stín sebe samého. A ať se v tu chvíli snaží sebevíc, přivábit ji zpět nelze, ó, nelze! Ani koukáním na Prokleté básníky, ani posloucháním hudby o vlnové frekvenci mezi 13 a 17 Hz a dokonce ani dlouhým osamělým touláním, touláním se po městě. A tak to vzdáte. Rezignujete. Nebo se ztratíte v ulicích a tupě zíráte do vybitého mobilu, s pocitem, že vaše GPS je nenávratně pryč. Nebo (pokud jste jako já a medvídek Pú) obojí. A nezapomeňte u toho ztratit ISIC, to celé věci taky hodně pomůže!

V as victory!

Jedna ze základních chyb spisovatele je ta, že věří, že jeho nadání je věčné. Ale není. Inspiraci a nové nápady si sami nikdy nepřivoláme – my, spisovatelé, jim můžeme pouze ukázat dveře. Projít už musejí samy. (#thematrixreference)
Takže se vraťme k jádru pudla – ztratili jste svou inspiraci, ačkoliv času na tvorbu máte víc než dost. Jste jako bez duše a dříve nebo později se na své křečovité pátrání po nápadech jednoduše vykašlete. Šprajcnete se. Když to nejde, tak to nejde. Tečka. Zlámete nad tím hůl. Zlámete hůl nad sebou.

A potom se stane NĚCO. A to NĚCO je nečekané jako lusknutí prstu. Cvak. Nic se nezměnilo a všechno je jinak!

„To nejde? A proč by to jako nešlo?“

Do života vám vstoupí něco, co byste si vy sami nikdy nedokázali ani představit, natož přivolat. Něco mnohem lepšího, než cokoliv, co jste si kdy snažili představit a přivolat. Nezáleží na tom, jestli je to navenek šedivé a oprýskané, jako třeba polámaný nápis „Kulturní památka“ , nebo nová přednáška, na kterou docházíte. Je taky úplně fuk, jestli to NĚCO je nová, vám neznámá píseň, nebo slova: „Bohužel, neexistuje zatím nic, co by bylo zpracováno tímto způsobem.“
Každopádně to přijde. A vás něco NAPADNE. A vy to nenecháte odplynout – vy se toho chopíte a možná… možná z toho vznikne něco úchvatného.
Víte, co je na celé té věci nejlepší? Že jste najednou zase zpátky ve FLOW – a ani nevíte jak!

 

Click Here to Leave a Comment Below

Leave a Reply: