Parodie na poezii

Chci skládat básně
chci hrát, chci ječet,
chci se smát i brečet,
chci být počasí v korunách stromů,
chci být omítka na stěnách domů,
chci být bolest i nenávist
a odpuštění.
Nemám koho nenávidět a proč
ani komu odpouštět.
Jsi oheň a černá káva
a já bosýma nohama ohnutá tráva.
Chci být emoce, ale…
ale
ale jsem prázdná.

Nohama šoupu o mříže kanálu
a čekám kdy do něj spadnu,
nebo kdy mě tam vtáhnou kostnaté ruce klauna.
Sekera se zasekla do dveří
když mi odnesli vázu s květinami
a mojí hlavou hučí Nic jako splašky,
hnusné jak tahle parodie na poezii –
– parodie frašky!

Tvé rty se vlní ve větru
a já neslyším slova, jež tečou po tváři
kanou jak med
kanou co krev
kanou co zrada, kterou netřeba odpouštět.

Všechno se slévá dohromady
na rtech mi ulpěla kyselá pachuť kávy –
– Jak vlastně líbáš? Už ani nevím…
ztratil ses do tmy nočního Václaváku.
Ach, napsat tu povídku o mně a o tobě – s vraždou na začátku!
… ale jak psát, když jsem prázdná?
Chci skládat básně, ale…
ale
ale nemohu –
– o tom žádná!

Související články
No related posts for this content

Click Here to Leave a Comment Below

Leave a Reply: